Zakletý hrad Louzek


Hrad Louzek je opředen mnoha pověstmi. Má svého nešťastného ducha kdysi zlotřilého pána, a čas tu mezi zdmi běží jinak než je obvyklé...


Louzek

Poslední majitel hradu byl zlý a sveřepý muž, který žil se svými sousedy ve stálých neschodách a byl krutým pánem i svým poddaným a čeledi. Jednou právě o vánocích, se stalo, že na hrad přišel starý šedivý muž, který putoval od svatého hrobu v městě Jeruzaléma. Když viděl, jak rytíř žije, káral ho a varoval, že dojde spravedlivého trestu, jestli se nepolepší. Ale rytíř, místo aby si jeho dobře míněná slova vzal k srdci, se rozzuřil a dal nebohého poutníka uvrhnout do hlubokého hradního sklepení, aby ho tam mloci a jedovatí hady umořili. Ale tím byla míra jeho zločinu dovršena. Když ten ubohý muž zemřel, rozlezla se jedovatá havěť po celém hradě a všechny prostory se jí jen hemžily. Všichni, rodina majitele, se zděšeně a plni ošklivosti rozběhli a vystěhovali, jen sám rytíř na hradě zůstal a tak ho tam ti jedovatí tvorové ukousali a zaživa rozežrali. Od té doby už zůstal hrad neobydlen, nikdo se tam neodvažoval, a rozpadl se na trosky. Jedině v noci tu bývá vidět posledního majitele, jak s nářkem a kvílením prochází pustými zříceninami. Ale pomoci mu není, v noci se tam nikdo neodváží a i ve dne se tomu místu lidé vyhýbají.

Ke hradu patříval bohatý dvůr, který přešel do selského majetku. Ten nebyl osudem hradu postižen a majitelé tam klidně žili a hospodařili. A přece se jednou stalo, že právě o Štědrém večeru, když všichni seděli u jídla, se najednou ve dvoře ozval veliký hluk, dupání, kvičení a chrochtání vepřů. Polekáni vyběhli, mysleli si, že pasák zapomněl zavřít dveře vepřince, ale uviděli jen, jak poslední vepři se úprkem ženou široce otevřenými vraty ven a za nimi se hnal pasák, a při tom věděl hospodář bezpečně, že sám s příchodem večera závoru a petlici důkladně uzavřel. Vepři i pasák zmizeli ve tmě a marně na ně toho večera čekali. Když se následujícího dne rozednilo, hledali je po celém okolí, ale nikde nebylo po nich žádné stopy. O příštích vánocích seděli zase u večeře, najednou se ozval hluk stáda vepřů, kteří se vraceli do dvora a volání pasáka, který je popoháněl. Vyskočili a viděli, jak je zahání, jako dříve do vepřince. Potom se otočil, šel rovnou do světnice, otřel si upocené čelo a řekl: „To byla honička, než jsem je dostal dohromady,“ a dal se do jídla, jakoby se nic nebylo stalo. Sedlák se ho za zvědavého napětí všech ptal: „Kluku, kde jsi vlastně tak dlouho byl?“ A pasák zase jako by nic: „Když jsem viděl, že vepři utíkají branou, dal jsem se za nimi.“ Dali se rovnou ke starému hradu a zalezli mu tam do sklepů. Byla to práce, než jsem všechny našel a sehnal dohromady. Teď bych jedl jako vlk!“

Všichni jen žasli a sotva dokázali údivem promluvit, ale ještě víc se divil pasák, když se dozvěděl, že honil vepře v podzemních sklepích Louzku nějakou hodinu, jak si myslel, ale plný rok. Co tohle bylo za mámení, se nikdo nidky nedozvěděl.